Bluebell, můj druhý pes

Bluebell je můj druhý pes. Je to parson russell teriérka, divoška, šmudla a totálně ztřeštěná, ale nádherná holčička. Brzo jí bude 15 let. Povzbuzena velkým úspěchem ve výcviku mé kokršpanělky Terezky, rozhodla jsem se pořídit si psa náročnějšího na výcvik, a tím parson rozhodně je.

Hned, jak jsme si ji přivezli od chovatelky a položili ji na louce za domem na zem, tohle roztomilé štěňátko se rozběhlo do dálky a šlo vítat úplně cizí lidi a nás si vůbec nevšímalo. To nám mělo hodně napovědět, jak to s ní v nejbližších měsících bude vypadat. Bluebell milovala pejsky a lidi, skákala na děti a ráda odcházela s tím, kdo jí byl zrovna sympatický. Na procházce odbočila za lidmi, kteří šli lepší cestou, ve Stromovce se přidala k lidem piknikujícím na dece a ochutnávala, co mají dobrého.

Co umí Bluebell?

dost rozpačitě základní poslušnost, za to pořád s úsměvem na tváři
dost dobře psí triky
donekonečna aportovat, cokoliv a kdekoliv
podávat míček přímo do ruky
vylézt na strom pro míček
hledat a najít míček, kdekoliv
v lese si sama najít klacík, který jí budeme celou procházku házet
nesplést si hozený klacík s jiným a vždy přinést ten samý
čekat před miskou s jídlem na povel „můžeš!“
pustit nás jako první do dveří
čekat zablácená u otevřených dveří do bytu a na povel „do vany“ běžet a skočit přímo do vany
na povel „auto“ najít a nastoupit do našeho auta
povely: „pusť“ (míček, jídlo), „fuj“ (nežer to), „dolů“ (skočit dolů), „nahoru“ (vyskočit někam), „nesmíš“ (nedělej to), „uhni“ (jdi na stranu), „hopa“ (vyskočí do náruče)

Co Bluebell rozhodně neumí?

chodit klidně na vodítku
neotravovat s aportem
nesežrat, na co narazí
zůstat čistá
nebát se velkých psů
nekrást dobrůtky na party, když jí nikdo nevidí

Co mě naučila Bluebell?

že milovat druhého psa tak jako toho prvního už asi nedovedu, první pes je prostě první
že ztřeštěný pes je celkem roztomilý a je s ním velká zábava
že ani tři super aktivní hodiny venku prostě tomuhle psovi nestačí
že fakt nesnáším ostré zuby štěněte
že na rozdíl od štěňátek, které už ve třech měsících způsobně čůrají venku a které jsem potkávala na trénincích, náš pes měl rozporuplný vztah k hygieně ještě v roce
že když má vaše štěňátko namále, tak cesta z bytu, zahrnující odemykání dveří, dlouhou chodbu, čekání na výtah, jízdu výtahem, další dloooouhou chodbu a pak běh na trávník, může být skutečně dlouhá
že vskutku nenávidíte všechny, kdo i navzdory vašim prosbám a výhrůžkám roztomile promluví na vaše štěňátko, aby si zkrátili cestu výtahem a protože prostě nedokážou odolat něčemu tak nádherně roztomilému, zatím co vy držíte vaše štěně v náruči v naději, že „dnes to dáme!“ a ono si klidně ucvrnkne na váš nový svetr
že když se štěněti jednou-dvakrát podaří vyvenčit se ve výtahu, začne to brát jako příležitostné řešení svých akutních problémů s výdrží
že žádná kaluž, potok nebo bláto jí nejsou cizí – zatímco i nejjemnější déšť znamená, že odmítne jít ven se vyvenčit
že otrimovaná nebo ostříhaná vypadá skutečně hezky
že když vidíte, co všechno je váš pes schopný vzít do huby, nepřichází do úvahy nechat se pak od něj olizovat
že ke šťastnému životu se psem vám stačí naučit ho: přivolání, fuj, slušná chůze na vodítku, čekání před obchodem, zůstat doma a aport
že házedlo na míčky je super věc
že teriéra cukáním chůzi na vodítku nenaučíte (používejte ohlávku)
že piškoty pořád fungují
že jít ven bez míčku nebo klacíku je sebevražda
že venku je skutečně spousta bordelu, který je váš pes ochotný sežrat
že pes může mít ze života ohromnou radost
že pes dokáže být skutečně svobodný, což vám dává najevo například tím, že na procházce odejde s úplně cizími lidmi jen proto, že jdou zajímavějším směrem nebo je s nimi zrovna větší zábava
výhodou je to, že svého psa můžete třeba na týden půjčit kamarádům, ku prospěchu a radosti všech zúčastněných
takovýto pes když chce, poslouchá úplně každého, kdo mu je sympatický. Když nechce, poslouchá každého kromě vás. Když vám rupnou nervy, počká, až se uklidníte a pak dělá, že se nic nestalo a chce házet míček
že když pospícháte a na venčení máte jen pár minut, není moudré pouštět psa z vodítka – ani dospělého a vycvičeného. Kostí, se kterými je možné utéct a zalézt hezky někam do křoví, je v okolí vždy dost a čím víc pospícháte, tím větší je pravděpodobnost, že je pes najde.
že lepšího psa na výlety, pod stan, do hospody a na párty neseženete
že nestřežené křupky, sýry nebo sušenky na party nebo na pikniku jsou brány jako jasná nabídka k hodování
že je lepší vzít občas psa do lesa a tam ho nechat hrabat, skákat, válet se kde chce a brodit se blátem, než mu to dokola zakazovat doma za barákem
že hoc smradlavá, zablácená a plná bodláčí, pořád upoutává v metru pozornost a lidé s nadšením volají „Dášenka!“ a k mému údivu ji hladí a nechávají si oblizovat ruce i tvář (my ale o tom víme svoje)
že i když je vaše štěně sebevíc šílené a nezastavitelné, i ono se jednoho dne zklidní (např. ve třech letech, ale spíš až v osmi)
že jakkoliv se snažíte odnaučit svého psa chodit vám do postele, při odemykání dveří stejně znova slyšíte tichý seskok, tlumené ťapání těch malých paciček směrem do předsíně, zachrastění proutěného košíku a když otevřete dveře, vidíte, jak se ten malý prevít protahuje a zívá ve svém pelíšku, naznačujíc vám, jak se hezky vyspal TAM, KDE MÁ. Zatímco vy dobře víte, že v ložnici na posteli najdete jako vždy ještě teplý vdoleček a spoustu chlupů všude kolem. PROSTĚ HO MUSÍTE MILOVAT! :))